Plzeňský Lochotínský okruh patřil spolu se Svatokopeckým okruhem u Olomouce a Okruhem prezidenta Dr. E. Beneše v Táboře mezi tři naše nejvýznamnější mezinárodní motocyklové závody v poválečných letech 1947-1949. Ale pěkně popořádku...

Vůbec první rychlostní závod se jel v metropoli Západočeského kraje v roce 1914. Závod automobilů a motocyklů do vrchu Lochotín – Třemošná se jel památného dne 28. června. Během závodu byli totiž diváci informováni o sarajevském atentátu na císaře Františka Josefa. Obnovit závod po následné první světové válce se podařilo až v letech 1923 a 1924.

Okruh "Pod Homolkou“

V roce 1925 se v Plzni jede první motocyklový závod na okruhu. "Závod motorových kol a sidecarů pod Homolkou", jak zněl oficiální název, se konal na trati dlouhé 6,5 km. Okruh byl vytyčen na okraji města, ve čtvrtích Slovany, Petrohrad a Bručná. Jelo se na prašných silnicích a zčásti na žulových kostkách.

Vzhledem k výstavbě města v těchto místech v dalších letech, byl druhý ročník v následujícím roce také poslední. Jednalo se stále ještě o začátky motorismu u nás, motocyklové závody teprve hledaly svá pevná pravidla a řád. První ročník pořádal „Plzeňský klub motocyklistů“, druhý „Klub západočeských automobilistů a motocyklistů“.

Lochotínský okruh (celkem 11 ročníků)

V roce 1933 se zásluhou Ligy čs. motoristů podařilo v Plzni uspořádat silniční závod motocyklů na novém a pro diváky zajímavém okruhu. Nacházel se na severním okraji města, ve čtvrti Lochotín a přilehlých obcích Zavadilka, Bolevec a Košutka. Okruh měl délku 4,3 km, převýšení 46 metrů a měl tři různé povrchy. Dlažba, asfalt a částečně prašný povrch. Nejužší místo mělo 6 metrů, nejširší 12 m.

Start byl na Severním předměstí v Lidické ulici asi 100 metrů od Lochotínské restaurace. Následovalo táhlé stoupání k restauraci na Zavadilce a dál Ledeckou ulicí k obci Bolevec. Prašný povrch Špálovy ulice jezdce dovedl až k dvojité zatáčce u transformátoru na Košutce. Levá, pravá a po Karlovarské třídě silnice klesala zpět k cílové zatáčce na křižovatce u Městských lázní. První ročník byl vypsán jen pro motocykly a před 10 000 diváky startovalo ve třech třídách 24 jezdců. Dalších pět let, až do roku 1938, zde byly závody vypisovány i pro automobily. Po válce, v roce 1947 byl závod obnoven a to dokonce s mezinárodní účastí. Přesto, že návštěva byla téměř 50 000 diváků, sedmý ročník skončil s velkou finanční ztrátou.

Pořadatelé tehdy hradili jezdcům veškeré jejich výdaje spojené s účastí na závodě. V dalším roce se díky "vítěznému únoru" a nejisté době nenašel vhodný sponzor, který by závod zafinancoval. Přesto původní pořadatelé ze Západočeského autoklubu v Plzni ještě jednou mezinárodní závod uspořádali - v roce 1949. A právě tento rok se zapsal do dějin Lochotínského okruhu jako nejslavnější v celé své historii. Startovali zde nejlepší jezdci z Anglie na motocyklech Guzzi, Velocette, AJS, Triumph a další jezdci z Belgie a Finska. Velmi početné bylo taktéž pole juniorů v národním závodě. V závodě seniorů třídy 350 ccm došlo poprvé v historii tohoto okruhu k smrtelné nehodě. Anglický jezdec Norman Croft po zdržení na startu mohutně doháněl čelo závodu a v devátém kole havaroval ve Špálově ulici v mírné, levé zatáčce ke Košutce. Údajně došlo k přetržení řetězu na jeho motocyklu AJS, který následně zablokoval zadní kolo. Jezdec pak při pádu nešťastně narazil zády přímo na vzrostlý stromek. Pomníček v parčíku ve Studentské ulici v blízkosti křižovatky ulic Studentská a Gerská tuto tragedii připomíná. Vavříny v závodech seniorů si rozebrali závodníci z Anglie: F. Anderson 250 + 500 ccm, E. Thomas 350 ccm. 

V následujících letech byla v pořádání Lochotínského okruhu nucená přestávka, kvůli politickým změnám po roce 1948. Během těchto let našli pořadatelé „náhradu“ v podobě krátkého okruhu v blízkosti městských jatek. „Plzeňský motocyklový trojúhelník“ vyhrál v roce 1952 ve třídě 500 ccm tehdy ještě neznámý, ale v Plzni sloužící, vojín František Šťastný na Nortonu alias Blesku Speciál (startovat se zahraničními motocykly bylo zakázáno, jezdci si tak své zahraniční stroje přejmenovávali). Znovu obnovit Lochotínský okruh se podařilo až v roce 1953. Devátý ročník se však už jel pod „křídly Svazarmu“. Zúčastnily se ho všechny naše tovární týmy. Tovární jezdci ČZ Koštíř a Bartoš si před 30 000 diváky rozebrali vítězné trofeje. Závod třídy 500 ccm však poznamenala tragická havárie továrního jezdce Jawy, Jana Novotného. Zkušený, 43 letý jezdec, jedoucí v čelní skupince, se ve druhém kole závodu chystal k předjetí vedoucího Koštíře v levé zatáčce na Karlovarské třídě. Ve velké rychlosti však dostal smyk na rozměklém asfaltu. Jezdec byl motocyklem asi 60 metrů vláčen po silnici než narazil na můstek, přelétl příkop a byl vymrštěn i s motorkou na dřevěný plot 50 metrů mimo závodní dráhu. Novotný měl těžce zraněné nohy a páteř, ale byl při vědomí. Jezdec, čekajíc na nosítkách na příjezd sanitního vozu, si stěžoval na bolest na prsou. Lékaři v oblastní nemocnici v Plzni se ještě snažili nahradit velkou ztrátu krve transfůzí, bohužel následkům vnitřních zranění Jan Novotný druhý den podlehl. Krátce po této tragické události byl továrnou Jawa kontaktován mladý a talentovaný František Šťastný. Díky dobrým výsledkům na soukromém stroji byl přijat na volné místo továrního jezdce. Hned v následujícím roce na Lochotíně také F. Šťastný na Jawě 500 OHC vítězí v rekordním čase, který již nikdy nebyl překonán.

Poslední dva roky se závody na Lochotínském okruhu jezdily již pod názvem „Memoriál Jana Novotného“. V roce 1954 tato trať mimořádně seděla Františku Bartošovi na ČZ OHC, který zvítězil v třídách 250 a 350 ccm. V. Parus vyhrál 175 ccm a třídu 500 ccm již zmiňovaný F. Šťastný na motocyklu Jawa.

Naposledy se v Lochotíně závodilo v roce 1955. Jednotlivé kubatury vyhráli: 175 – Kněz, 250 – Helikar, 350 – Čada, 500 – Štajner.

Na zániku Lochotínského okruhu se částečně podíleli pořadatelé z Krajského výboru Svazarmu. Jen s velkými obtížemi zvládali početnou diváckou účast, navíc závod pod jejich vedením postupně ztrácel svou prestiž. Asi největší překážkou v další existenci závodu byl však stav samotné silnice a jejího, pro jezdce i diváky nebezpečného okolí. Nerovný povrch vozovky, betonové patníky, telegrafní sloupy, obrubníky a stromy, to vše bylo na mokru obzvlášť nebezpečné. Množství pádů, včetně dvou smrtelných, to jen potvrzují. Po bezpečnostní stránce Lochotínský okruh zaostával. Vždyť výstavba panelového sídliště v Bolevci a na Košutce, která okruh v těchto místech zcela vymazala z mapy, začala až v sedmdesátých letech.

Původní tvar Lochotínského okruhu tedy dnes již neexistuje. Výstavba města pohltila většinu bývalé tratě. Dokonce i místo původního startu je dnes ve slepé ulici. Zbývá dodat, že na místě nehody Jana Novotného byla vybudována pamětní deska. Stojí na Karlovarské třídě před čtvrtí zvané "Berlín".

Plzeňský motocyklový trojúhelník (celkem pět ročníků)

V letech 1950 až 1952, tedy v letech kdy se Lochotínský okruh nejel, uspořádal "Dobrovolný svaz lidového motorismu Plzeň" (předchůdce Svazarmu) závody na 1,7 km dlouhé trati, lemované stromy a betonovými patníky. Start byl poblíž městských jatek na Jateční třídě, pokračovalo se Doubraveckou třídou a Chrásteckou ulicí se vracelo zpět do Jateční ulice. Trojúhelníkový okruh, tehdy známý též jako "Jateční okruh", měl malou propustnost a převážně dlážděný povrch. Již zmiňovaný vítěz třídy 500 ccm F. Šťastný zajel v roce 1952 zároveň i traťový rekord, který již nebyl překonán ani v letech 1956 a 1957, kdy se tam jely závody už jen místního významu…

Okruh „Pod Chlumem“ (celkem tři ročníky)

Další motocyklový závod v Plzni se jel pod vrchem Chlum v Újezdě. Pořádali ho členové Svazarmu Závodu V. I. Lenina v Plzni. V letech 1958 a 1959 tvořily 2,4 km dlouhý okruh v Újezdě spojnice ulic V Brance, "třída Vojtěcha Rojíka" a ulice Zábělské. Kvůli malé propustnosti byly závody oblastního významu vypsány jen pro motocykly sólo. V roce 1960 byl okruh prodloužen na délku 3,2 km jednoduchou úpravou, která se nabízela. Po startu v Újezdě z mírného klesání v ulici V Brance, jezdci pokračovali v zástavbě až ke křižovatce ulic Staroveská a Hrádecká. Na konci Hrádecké ulice, už ve čtvrti Plzeň - Doubravka, se okruh napojil opět do ulice Zábělské a pokračoval dál po stejné trase, jako předešlé ročníky.

Závod byl tentokrát vypsán pro motocykly a sidecary. A právě závod sidecarů byl pro diváky velmi zajímavý. Továrnímu jezdci Jawy Ladislavu Štajnerovi totiž dělal spolujezdce plzeňský Josef Lukšík, dosud jezdící jen motocykly sólo. Nový mitfára předvedl skvělý výkon a posádka Štajner - Lukšík zvítězila těsně před bratry Novotnými. V závodech sólo ve svých třídách v Újezdě zvítězili: Jindrák, Boček a Křížek. Profil okruhu měl zajímavé parametry: rychlé protahováky střídaly ostřejší zatáčky, stoupání i klesání. V roce 1963 okruh "Pod Chlumem" ještě jednou ožil. Pořádala se tam totiž přehlídka historických motocyklů a automobilů, které se, po svém těžkém úrazu na závodech v Jičíně, tehdy zúčastnil i stále ještě zraněný František Šťastný.

Doudlevecký okruh (Doudlevce - Radobyčice - Litice)

Poslední silniční závod motocyklů v Plzni se jel v roce 1964. AMK Svazarmu uspořádal 2. května závod pro motocykly a automobily, tentokrát na jižním okraji města. Okruh dlouhý 7,4 km měl start v Doudlevcích před místním hřbitovem, dál pokračoval přímou silnicí do Radobyčic, kde odbočil vpravo. Po další, nekonečné jízdě na plný plyn, před obcí Litice, jezdci odbočili na křižovatce kolem topolů zpět na Plzeň. Následoval úsek s mírnými oblouky v polích a sjezd vznikající zahrádkářskou kolonií Výsluní. Před mostem přes řeku Radbuzu jezdce čekala už jen ostrá vracečka na křižovatce a cíl. Jistou zajímavostí okruhu bylo překonávání poměrně značného převýšení na všech přímých úsecích. Tovární jezdec ČZ, Václav Parus zvítězil ve třídách 125, 175 a 350 ccm. Závod 250 ccm vyhrál K. Bojer rovněž na motocyklu ČZ. V závodě automobilů pak zvítězil Karel Jílek, F-3 M. Vlček na Magdě. Vzhledem k tomu, že všechny závody byly vypsány na 6 kol, je možno porovnat celkové časy jednotlivých vítězů: 125 ccm – 23:19 min, 175 ccm – 24:18 min, 250 ccm – 23:17 min, 350 ccm – 21:46 min, auta F3 – 24:22 minut. Automobily na této trati byly tedy pomalejší.

Z dnešního pohledu Doudlevecký okruh již není v úseku u Litic, kde ho přetnul dálniční přivaděč, v původním stavu. Podobně jako v Damníkově u České Třebové, je i zde možnost zkrácený okruh projet, díky silniční spojce před mostem přes dálnici. 

V roce 1964 tedy historie silničních motocyklových závodů v Plzni definitivně končí. Závody na Lochotínském okruhu ale žijí dál - ve vzpomínkách pamětníků a to i přesto, že od posledního závodu na něm uběhlo již neuvěřitelných 60 let...