Záhorácký rychlostní motookruh

Záhorácký okruh v malebné a svérázné obci u břehu řeky Moravy byl jedním z našich nemnoha vesnických okruhů. S počtem 26 ročníků zažil éru předmistrovskou až po roky porevoluční, federální. První závody byly uspořádané už v roce 1967 ve třídách 175, 250 a 350 ccm. Okruh měřil 2.186 metrů a na stupních vítězů stáli: Kročka, Haranta a dvakrát Srna. V roce 1968 byla pauza, ale od druhého ročníku (1969) se tu jelo až do roku 1973 na okruhu, který měřil 2.297 metrů. V roce 1970 se jelo dokonce poprvé o body do slovenského mistrovství. Následující roky se jely mimo pátého dějství jako volné závody, kde dominovali Srna, Kročka, Korčák a Baláž. V roce 1974 pořadatelé z AMK Svazarmu Kopčany okruh prodloužil na 3.570 metrů a díky místnímu MNV a ONV se podařil položit na kompletní trať nový, kvalitní asfaltový koberec. Tato investice za 1.600.000 Kčs se rozhodně vyplatila, velká popularita těchto závodů ať mezi jezdci nebo diváky vyústila v zařazení závodu kromě domácího mistrovství i o „velké body“ do mistrovství Československa hned v následujícím roce 1975. Na této delší variantě tratě s nekonečnou cílovou rovinkou, kterou by závidělo i Mugello v Itálii, s esíčkami na náměstí se jezdilo až do roku 1994. Federální mistrovství lákalo fanoušky i z velké dálky, na startu stála kompletní československá špička. Zlom nastal až v roce 1981. Týden před Kopčany se jelo v Novém Mestě nad Váhom.  Závod MR třídy 350 ccm tam kvůli deštivému počasí na kluzkém asfaltu naši nejlepší jezdci odmítli jet a tak kvůli divákům pořadatelé vypsali závod mimo body. Za vítězným Tofelem tam na mokré trati dojel druhý Karel Navrátil. Také v Kopčanech se o týden později nad okruhem proháněly mraky celý den a střídavě pršelo. Před startem posledního závodu dne třídy 350 ccm se nejprve čekalo, až silnice uschne. Po startu, už během prvního kola začalo opět silně pršet a události dostaly rychlý spád. Na mokré silnici nejprve spadl  vedoucí Jiří David, po něm i Karel Chaloupka. Prudký liják donutil vedoucího Stašu v cíli druhého kola zastavit v prostoru startu a dobrovolně odstoupit. Pak již ředitelství závod přerušilo a sportovní komisař vyvěsil zbylému poli závodníků červený prapor. V tu dobu však byli vedoucí jezdci Troliga, Dekánek a Navrátil už bohužel za cílem a pokračovali v dalším kole. Jezdci projeli znovu úsekem esíček na náměstí, ale dál už odbočili do parkoviště na fotbalové hřiště. Karel Navrátil však do depa neodbočil a pokračoval dál v závodě. Jestli červené prapory přehlédl, nebo v nastalé průtrži mračen nebyly zřetelně vidět, bylo později námětem mnohých dohadů. Hned v následující mírné pravé zatáčce na hlavní silnici s mírným hupem přes mostek pravděpodobně tento 29letý jezdec dostal ve vysoké rychlosti aquaplaning a na tomto „mostíku“ vyletěl ze silnice. Přesto, že lékaři sváděli boj o jeho život, Karel Navrátil, zkušený závodník z Moravan u Brna večer, v nedaleké Skalické nemocnici, bohužel svým zraněním podlehl… Jiří David na tuto událost vzpomíná: před odjezdem z Kopčan zastavuji v místě nehody a očitý svědek nám ji celou popisuje. Za silného deště v pravé, na Kopčany rychlé zatáčce, dostává Karel Navrátil smyk, po kterém padá do příkopu. Tam jeho, před ním letící motocykl, naráží do balíků slámy, ty rozhazuje a na takto nechráněný betonový mostek naráží jezdec. Bezvládné tělo je vymrštěno do výšky a naráží do rodinného domku. Přijíždí sanitka a odváží Karla do nemocnice...

Tato tragická událost vyhnala z Kopčan v následujících letech silné třídy 250 a 350 ccm z bojů o federální  body, zůstaly jen třídy 50 (později 80) a 125 ccm. Slovenský mistrák 250 + 350 startoval dál. Na déšť tu doplatili pořadatelé i diváci ještě jednou - v roce 1984, když byly odjeté jen 80-ky, ostatní třídy byly zrušené. Tento fenomén se stával i na jiných okruzích (včetně GP v Brně) doslova strašákem, neboť rychlosti špičky se neustále zvyšovali a každý se snažil eliminovat možné riziko. Vyhovující asfalt za sucha se v dešti v některých úsecích stával v kombinaci s každodením běžným provozem (úniky oleje z nákladních automobilů a autobusů) vyloženě nebezpečným kluzištěm pro motocykly. Platila taková alibistická teorie, že když jsou závody volné, mimo body, jsou věcí závodníka, jak se rozhodne..

Úroveň závodů v Kopčanech rozhodně neutrpěla, pořadatelé brali všechno federální, co se dalo, takže mimo zmiňovaných 80 + 125 ccm jsme tu mohli pravidelně vidět třídy MTX 125, nebo buchary F 250 - 1V. Jedním z nezapomenutelných zážitků v této třídě byl rok 1987 - objevili se zde tehdy tři jezdci z Kuby, dětského vzrůstu a na motocyklech s motokrosovými motory ČZ doslova deklasovali zbytek startovního pole. Jestli si dobře vzpomínám, tak už čtvrtý jezdec v pořadí na ně ztrácel kolo. Prostě přilétli, viděli, zvítězili a zase odlétli vojenským speciálem… Slovenské 250ky hostily bez nároku na body špičkové závodníky z Maďarska a z Čech. Celé teorii pomalejších tříd se vysmálo vypsání superbike v roce 1992, kde souboj Zeller - Kacko patřil k ozdobám dne. Pamětníci (a je jich dost) vzpomínali, že při průjezdu cílové rovinky této dvojice se otáčeli zády.. ona to až taková rovinka nebyla, spíš straááášně rychlé esíčko.. A asi nic nebránilo schválením v dalším roce mimo volných superbiků i mistráku supersportů, kde pole zametl Petr Pinc. V roce 1993 to byl také jeden ze tří posledních mistrovských závodů konaných na přírodních tratích u nás. Kromě Kopčan se jelo ještě v Dymokurech a v Hranicích na Moravě. Mistrovské závody se od roku 1994 jely již jen na autodromech a letištích. Naposled se jelo v Kopčanech v roce 1994, 26. ročník byl poslepovaný  Mito - cupami a volnými závody - málo početným polem 600 a SBK. V dalším roce se v Kopčanech přesto, že byla žádost o termín, už nejelo…

V čem byly závody v Kopčanech tak jedinečné? Opravdu mnoho závodníků vzpomíná na nenapodobitelnou atmosféru, která tu během závodů panovala. A to i navzdory slabému zázemí pro závodníky (elektrika, sociální zařízení). Parkoviště bývalo na hřišti, nebo okolo městské hospody. A právě zde v roce 1993 tento stísněný prostor depa naštěstí přečkal i sobotní ohlušující explozi a následný požár motocyklu Honda 125 ve stanu Stanislava Gregory. Kromě motocyklu shořely také některé jejich osobní věci, kombinéza a stan. V prostoru, kde byly všude okolo doslova namačkány na sobě doprovodné auta, stany, motocykly a tedy i kanystry benzínu byl zázrak, že vše neskončilo hůř. Následná solidární sbírka jezdců na postiženého Gregoru byla tehdy ještě důkazem soudržnosti závodníků.. Lidé v Kopčanech chodili na Srnu, Stašu, Baláže, Dekánka, Kacka, Huleše, Částku, Morávka a celou řadu dalších. A jezdci? Ti vzpomínají na pověstné kopčanské tancovačky, srdečnost domácích a konec konců i na technickou trať. Poslední zatáčka v esíčkách byla asi nejfotogeničtějším místem v Československu. Takže co říct jednou větou? Pořadatelé za ty roky odvedli velmi dobrou práci, dost těžko snášeli, že to už víc nešlo. Ale pozor! Oživování tradicí bývalých okruhů u nás je asi v kurze.

Kopčanský rýchlostný motookruh

V roce 2011 je v plánu okruh prodloužit opět za kostel, ale vracet by se měl o jednu ulici blíž, než původně.  Dále bude vzhledem k  budování zábavného centra v úseku prvního esíčka na náměstí, v  tomto divácky atraktivním prostoru, kvůli stavebním pracem trať přeložena jen do druhého pruhu silnice, kde se druhou odbočkou již napojí na původní okruh do druhého esíčka ...