Po ukončení závodů v Písku převzali pořadatelskou štafetu silničních motocyklových závodů v jižních Čechách členové automotoklubu z Jindřichova Hradce. Na rychlém a relativně „bezpečném“ okruhu na okraji města se jezdily divácky oblíbené mezinárodní závody o „pohár ředitele státního statku Nová Bystřice“, závody PMP a domácí mistráky...

Jindřichův Hradec

Když se v roce 1974 dokončovala silniční přeložka okolo města Jindřichův Hradec, vznikla u některých členů ZO Svazarmu myšlenka na možnost využití této velmi pěkné komunikace pro sportovní účely. Nápad se ujal a 1. 6. 1975 se zde jely první silniční motocyklové závody přeboru ČR pod názvem "Závod osvobození" a mistrovství republiky 350 ccm. Okruh dlouhý 4 600 metrů měl velmi slušné parametry a dobrý povrch. Domácí mistrovské závody se zde jezdily do roku 1978. V dalším roce sem bylo z Litomyšle přesunuto pořádání mezinárodních závodů o „Poháru míru a přátelství socialistických zemí“, které se zde jezdilo až do roku 1987. Není možné zapomenout na rok 84, kdy na závod jednoválcových motocyklů třídy 250 ccm socialistické produkce dorazilo i pár jezdců z Rumunska. Jejich výprava vyvolávala celkově smutné vzpomínky na padesátá léta. Nebo třicetikiloví jezdci z Kuby, kteří doslova drtili zbytek socialistického závodního pole na obyčejných vzduchem chlazených čízách. Rychlejší Jawy byly tehdy již tak opotřebované, že do cíle většinou nedojely. Kdyby se tak tyto závody jezdily o patnáct let dřív…

Délka tratě i její profil přímo vybízel k pořádání závodů skutečněmezinárodního formátu. Vzhledem k poloze města to sem měli jezdci z Rakouska a Německa opravdu blízko a tak nebránilo nic tomu, aby se tu pravidelně jezdily závody za poměrně hojné účasti jezdců ze západních států. Aby pro tohle měli pochopení ti, kteří tyto akce schvalovali, museli pořadatelé vše proložit důkladnou politickou propagací. Tehdejší plakáty tedy lákaly na okruh u sídliště V. I. Lenina. Závody se jely jednou na počest výročí vyvrcholení národně osvobozeneckého boje našeho lidu, jindy k výročí osvobození sovětskou armádou, na počest říjnové revoluce nebo vítězného února. Byly roky, kdy se program doslova nedal číst. Obecně u nás platilo, že čím větší závod, tím méně se divák dočetl o samotné akci, ale o to většího se mu dostalo politického školení. Vysvětlování fungování svazarmu a jeho významu v socialistické společnosti bylo v kontrastu se zastaralou technikou našich jezdců směšné. Ale právě na těchto mezinárodních závodech mohli naši jezdci sehnat nějaké ty pneumatiky, a náhradní díly do svých ojetých Yamah. Stačilo nakoupit broušené vázy, sklenice, hrníčky a mohlo se měnit. České broušené sklo mělo ve světě dobré jméno, proč toho nevyužít? Normální ostuda, ale nic jiného nezbývalo. Že nebylo na čem jezdit? To soudruhy na UV Svazarmu nezajímalo. Platilo heslo - reprezentuj, ale poraď si jak umíš.

Mezinárodní závody se zde jezdily od roku 1981 o „pohár ředitele státního statku Nová Bystřice“. Od roku 1985 již jako mezinárodní mistrovství republiky. Každoročně se kromě velkých  mistráků jely v Jindřichově Hradci i  přeborové a oblastní závody. Nutno poznamenat, že se tu nikdy nesešla žádná světová elita, ale mezinárodní závody vždy stály za to. Zlatým hřebem nedělního programu bývala třída 500 ccm a sidecary, kterých se zde však bohužel nikdy moc nesešlo, většinou zůstalo jen u předváděcích jízd.

Od roku 1976 se startovalo na rovince za výjezdem z lesa. Průjezd Otínem byl rychlý s levým protahovákem. Při dojezdu na křižovatku u autobusové zastávky se šlo tvrdě na brzdy do levého vinglu. Necelý kilometr dlouhý úsek na plný plyn končil pravou rychlou zatáčkou do parku, do technické části okruhu. U n. p. Jitka následovalo poměrně úzké esíčko levá-pravá. Silnici zde lemoval drátěný plot ukrytý v balíkách slámy. Za esíčkem se již překlápěl motocykl do nejhezčí zatáčky na okruhu, levá do mírného klesání. Byla lehce klopená a ve výjezdu se řadila čtyřka. Následující rovinka se jela přes mírný horizont a za ní se už opět brzdilo do levé zatáčky kolem depa na nové křižovatce. Tato zatáčka s výjezdem do mírného stoupání byla lemovaná nepříjemně kluzkými zebrami. Výjezd kolem parkoviště závodních strojů byl na širokou přímou silnici. Po 900 metrech na plný plyn přes mírný kopeček se trať točila levou širokou a rychlou zatáčkou na další křižovatce, která byla postupně upravována. Pomocí balíků slámy se částečně měnil její poloměr, aby pokud možno byl výjezd na cílovou rovinu pomalejší. Ač tento okruh patřil mezi rychlé přírodní tratě, za celou existenci se zde stala jen jediná vážná nehoda. V roce 1984 při tréninku třídy 125 došlo ke kolizi, na kterou doplatil M. Moravanský stojící s poruchou své MBA na kraji silnice. Znamenalo to pro něj tehdy konec sportovní kariéry.

Poslední vítěz našeho mistráku byl M. Pecen na Suzuki 500 v roce 1988. Klasické tratě v tu dobu zanikají jedna za druhou, po roce 89 mají všichni už navíc jiné starosti, na časově i finančně náročnou stavbu víkendové závodní dráhy již není pomyšlení..

Ve své době byl Jindřichův Hradec spolu s Dymokury dvě nejbezpečnější tratě u nás. Dnes je křižovatka u bývalého parkoviště závodních strojů předělána na kruhový objezd, jinak je okruh takřka v původním stavu.

Pokud někdo vlastníte ve svém archivu fotky z tohoto nebo i z jiných závodů minulé doby, podělte se s námi a s ostatními. Napište mail na Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript Obratem se s Vámi spojíme. Jednotlivé články tak budou neustále aktualizovány o tyto nové dobové fotografie!

Fotografie ze svých archivu s díky poskytli: L. Bělič, J. Novotný, B. Lidmanský, Z. Sedláček, J. Vítovec a další. Programy s díky poskytl K. Šoukal.